Nedošínský háj je les, rozkládající se mezi obcemi Nedošín a Tržek. Původně panská obora Vratička, počátkem 19. století upravená na romantický park s četnými pavilony a temply. V první polovině 19. století zde vzniklo výletní místo litomyšlské městské společnosti. Studenti litomyšlského gymnázia a zejména posluchači filozofie chodili do Nedošínského háje do roku 1856 slavit svátky jara a mládí, tzv. majáles. Tato skutečnost se objevuje v Jiráskově novele Filozofská historie. V roce 1949 byl háj prohlášen přírodní rezervací, v roce 1992 přírodní památkou. Dnes zbyla již jen kamenná kaplička sv. Antonína nad pramenem.
A. Jirásek: Filosofská historie
Ó Nedošíne, Nedošíne, sláva tvá pominula!
Prořidlo tvé stromoví, tytam jsou pavilónky, eremitáže, zmizela letní síň, kde se za veselé hudby jará mládež tanci oddávala.
Ale tenkrát, tenkráte ještě kvetla sláva háje Nedošínského.
Cesta vedoucí vesnicí k háji a druhá kaštanovou alejí kolem rybníka před hájem se lesknoucího ani se netrhla. Za rybníkem hned zelenalo se husté stromoví v novém světlém šatě. Nad hájem vypínal se dosti strmý, hustě zarostlý svah, na jehož planince háj se dále rozkládal. Dnes zvučel všechen veselým hovorem, křikem, smíchem, hudbou i zpěvem.
Blížící se již zdaleka slyšeli jásavou muziku z hlubin hájových, a když umlkla, rozléhal se jasným vzduchem sborový zpěv. Stinnou klenbou košatých stromů zaznívala starostudentská píseň…
…Dole před restaurací, nevelkým to, úhledným domkem s krytým sloupořadím, usadili se hosté na prostých, prkenných lavicích v háji, neb rozložili se na hebkém trávníku pod košatými stromy. Všude živo, všude hluku a smíchu. Hlavní proud mířil stezičkou od restaurace pod strání kolem kapličky sv. Antonína do návrší, kdež byl sál. Tam hlavní veselost.
Klenbami omládlých korun proudilo zlaté světlo a v čerstvé zeleni májové strakatila se roucha světlých barev.
A. Jirásek: Z mých pamětí, II.
Teď, kdy vypravuji o dobách minulých, živěji vzpomínám na bývalou krásu tvou a na bujný, veselý život v chladných stínech tvých! Jak mnohý košatý velikán klesl od těch dob pod nelítostnou, sprostému užitku sloužící sekerou! Prořidlo stromoví tvé, oněměly stinné, tmavozelené kobky tvé. Ty tam jsou pavilonky, eremitáže, zmizela letní síň, kde se veselé, hájem rozléhající se hudby jará mládež tanci oddávala.
Ještě dnes, ty prořidlý, opuštěný háji, lichotivě zveš ve stíny své, kde libý odpočinek, kde tak milo se zamysliti a zadumati!
Ale tenkrát, za doby, o které vypravuji, tenkrát kvetla ještě sláva háje Nedošína.
Měl jsem rád společnost, než často jsem také chodil sám a sám do zámeckého parku a do Nedošínského háje. Již tenkrát jeho sláva pominula. Zmizely už pavilónky a letní, taneční síň nahoře v háji; z gloriettů zůstal jen prostinký se slaměnou stříškou, jemuž se říkalo "u kohouta", pro plechového kohouta nad střechou. Ale přece zas vypadal Nedošín jinak, půvabněji, nežli dnešního dne. Tenkrát bylo na něm, obecně přístupném, ještě znáti krásnější jeho minulost.
Vzpomínám na Košíř, rozlehlý nedošínský rybník, jenž tiše se leskl pod jeho stíny, až pod koruny starých jeho stromů; a vzpomínám na vedlejší cestu, vedoucí kaštanovou alejí kolem rybníku. Za ní háj na výšině, s níž se probělával polopustý "Štít", hřebčinec, založený r. 1719 hrabětem z Tautmannsdorfu. Háj na výšině, háj po ní svahem dolů, háj na jejím úpatí a zbytky starých dubů na sešlé hrázi. Tu v úpatí pod klenbou javorů a buků s pozadím hustě zarostlého svahu stálo za mých časů přízemní stavení empirového rázu s bílými, kulatými sloupy v popředí u přízemní verandy.
Kdysi byly lázně v tom příbytku šindelové střechy, vystavěném za hraběte Jiřího z Valdštejna; za mé doby bydlil tam myslivec. Před tím osamělým stavením nevelký trávník, vroubený starými stromy; na něm a pod jejich šumnou klenbou tábořily letního času výletní společnosti.
Dál, stranou toho domku při kraji háje kaplička sv. Antonína nad pramenem křišťálové vody, vestavěná r. 1810 do svahu na způsob jeskyně. Samota její oživla jednou do roka o pouti svatoantonínské poutníky z města i ze vsí.
Mile chodilo se Nedošínským hájem toho prvního podzimu pod hustým stromovím jako vyzlaceným, mezi houštěmi zbarvených křovin, kdy pestré listí tiše pršelo a pokrývalo malebným, šustivým kobercem vybledlý trávník, půdu svahu i stezky. Ticho tu, samota. V ní, v poetické náladě starého háje utíkala mysl v sny a živěji pracovala obrazotvornost.
A zpáteční cesty zase tou osamělou alejí kaštanovou, kdy zlatě zahnědlé její tóny temněly v podzimním soumraku! V něm hasl lesk rybníku, a černou, splývavou silhouettou vyvstával za vodou Nedošínský háj. V polích tu tam rděl se temnem osamělý oheň. Listí šustělo pod nohama, dech jeho ostřeji zaváněl u vlhku plíživé, lehké páry, kterou se černala dál u silnice skupiny vysokých, košatých líp nad sochou sv. Václava před osamělým Pernštejnským dvorem.
Kaplička sv. Antonína
Zdroje: